Diskografie


Winna


Koupit CD
Indies Scope Records 2014

Sens


Koupit CD
Indies Scope Records 2010

Auris


Koupit CD
Indies scope records 2007

Cena Akademie populární hudby v kategorii “World music” za rok 2007.

Kapka


Koupit CD
Indies scope records 2003

Piosenki do snu


Koupit CD
Indies scope records 2003

Cena Akademie populární hudby v kategoriích “Alternativní hudba” a “Objev roku” za rok 2001.


Ohlasy

Hudební kouzla s violoncellem

Že violoncello nepatrí jenom do
klasické hudby, ale dají se s ním
provádet doslova kouzla a hrát
hudba veskrze moderní a stimulující,
to dokazují dve mladé ženy
puvodem z cesko-polského pohranicí.
Obe na cello hrají a obe
také zpívají a vytvárejí zajímavé
hudební plochy. Jejich skladby
mají blízko k jazzu, ale není to
jazz, spíš jakási zvláštní, niterná
alternativní hudba, která se však
zadírá do srdce a výsledkem poslechu
jejich CD (ci ješte lépe živého
koncertu) je zážitek opravdu
nevšední. Kdo by jejich styl
dokázal presne pojmenovat, mel
by dostat cenu za nápad. Zpev
obou žen je totiž éterický, a pritom
úderný, melodický a zpevný,
chvílemi zase rytmický, pak
ale preváží pocit, že posloucháte
scénickou hudbu k veršum, která
se mísí se vzdálenými ozvenami
blues. A ješte je treba dodat,
že z poslechu básnického textu
k „písnickám“, jak bychom jejich
skladby snad mohli s dostatecne
velkou nadsázkou nazvat, si odnesou
vetší zážitek ti, kterí aspon
trochu rozumejí polsky…
Nejnovejší album dámského
violoncellového dua Tara
Fuki se jmenuje Sens a krome
stejnojmenné skladby obsahuje
devet dalších, pricemž jen ta
první s názvem Tobe je zpívaná
cesky. Ostatní jsou v polštine,
která z jejich úst zní tak nejak
ušlechtile a oduševnele… Dva
texty jsou od polského básníka
Krzysztofa Kamila Baczynského,
žijícího za 2. svetové války ve Varšave.
„Z básní Baczynského cerpáme
už od samého zacátku.
Mají nádhernou poetiku a sílu.
Hlavne je velmi inspirativní psát
hudbu na krásnou poezii, ta vás
vede sama,“ ríká Dorota Barová,
která je autorkou zbývajících
textu na albu. Druhou polovinou
dua Tara Fuki je violoncellistka
Andrea Konstankiewicz-Nazir.
CD Sens vydalo Indies Scope.

Lubor Falteisek

Čirá krása Tara Fuki

Ženské violoncellové duo Tara Fuki patří k ozdobám hudební alternativy už deset let. A nejen na české scéně. Od svých začátků se Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz bez obav vydávají do blízkého i vzdálenějšího zahraničí, a tak jim už naslouchala bez přehánění celá Evropa, včetně publika na veletrhu Womex v Seville, kde vystoupily jako vůbec první česká kapela.
Když se Andrea Konstankiewicz před pár lety provdala do Francie, ubylo koncertů a samozřejmě se zkomplikovala i samotná existence souboru, k níž neodmyslitelně patří i proces hledání a nalézání nových tvůrčích cest v muzikantských zkušebnách v důsledku vedoucí ke vzniku nových nahrávek. Dora a Andrea se naštěstí nerozešly a jejich nové album Sens (vydavatel Indies Scope) je mimo jiné důkazem, že umělecké partnerství může v době vzmachu moderních komunikačních technologií dobře fungovat i na dálku.
Zatímco předešlá, v pořadí třetí deska Auris vykročila také díky řadě přizvaných hostujících hudebníků až k probarvené fúzi jazzu, vážné hudby a world music, na čerstvé nahrávce jako by protagonistky zavelely čelem vzad. Žádní hosté, jen dvě cella a navrch zvukové smyčky a další efekty (pravda, v jedné ze dvou čistých improvizací alba zaslechneme i perkusivní nástroj hang). A taky žádné žánrové výšlapy, naopak – návrat k romanticky rozevlátému dialogu nástrojů a hlasů, melancholickému souznění s polskými texty Doroty Barové a oběti Varšavského povstání Krysztofa Kamila Baczyńského, jehož verše zhudebňují Tara Fuki rovněž odedávna.
V písních Moje serduszko či titulní skladbě dosahuje jedna z našich nejpozoruhodnějších formací působivosti srovnatelné jen s nejlepšími skladbami z dosud nepřekonaného prvního alba Piosenki do snu. Tara Fuki jsou v těchto uhrančivých okamžicích synonymem pro čirou krásu.

Milan Šefl

RECENZE (DANIEL KONRÁD)

Emocemi prodchnuté je album Sens, jež nahrála dvojice zpívajících violoncellistek Tara Fuki. Sevřené malé formy evokují lidovou hudbu visegrádského prostoru.
reklama

Ze severomoravského tandemu zpívajících violoncellistek Andrey Konstankiewicz a Doroty Barové už desátým rokem doslova prýští snová hudba.
Vypůjčuje si rafinované postupy z klasické tradice, navazuje na odkaz brněnské alternativy 90. let a výrazově souzní i s proudem písničkářské nové vlny. Z těchto referenčních pramenů ale stylově neuchopitelné Tara Fuki spřádají ojedinělý hudební útvar, jehož současnou podobu demonstrovali pondělním křtem desky Sens v pražské Arše.
Jeden z úběžníků tvorby Tara Fuki představují od samého začátku zhudebněné básně ortenovského romantika a raného existencialisty, polského válečného básníka Krzysztofa Baczyńského. Podobně i polské autorské texty Doroty Barové mají sklon k vytváření podvědomých snových struktur a prožitkových mikrosvětů, jejichž chmurné nálady přechází v někdy až dětský údiv nad křehkostí základních jistot.
Poloimprovizovaná pohádková dialektika dvou violoncell na této slovní zvukomalebnosti staví sevřené malé formy s písničkovým charakterem, evokujícím lidovou hudbu visegrádského prostoru.
Na dvou posledních albech Tara Fuki svůj podivuhodný vzájemný vztah opakovaně přenášely do společnosti exotických nástrojů, předních jazzových muzikantů nebo avantgardních samplů. Jejich čtvrtá deska Sens naopak signalizuje návrat k původnímu intimnímu projevu pouze dvou niterně komunikujích žen, jejichž souhra a míra porozumění bere dech.
Cellistky se opět spoléhají na pomoc ocelového bubnu hang, dlouze erudovaně improvizují a nově některé basové linky nebo cyklické pasáže v tempech chytají do elektronických smyček, na nichž pak vrství vícehlasý, mohutnější zvuk. Ale přesto je výsledná podoba desky čistější než kdy předtím.
Emocemi prodchnuté album ze všeho nejvíc připomíná opakovanou snovou procházku tuze známou krajinou, v níž ovšem jezera přeskočila hory a člověk je v důvěrném
prostředí vystaven hledání nových východisek.
Ještě na předposledním albu Auris se mohlo zdát, že Tara Fuki v početnějším doprovodu hledí k novým obzorům. Jenže vrcholným zážitkem z pondělního křtu nebyl druhý blok koncertu, kdy na pódium přiskočila čtveřice hostujících muzikantů z Vertigo Quintetu v čele s vitální Lenkou Dusilovou. Současné semknuté rozpoložení obou cellistek je totiž samo o sobě tak půvabné, že zásahy zvenčí ani nepotřebuje.
Na desce Sens se hudba, řečeno s Baczyńským, “chvěje jak z andělských došků dým a zármutek violoncella ubíhá v průsvitných alejích bříz”. Však mají Tara Fuki tentokrát bodce svých violoncell namířené vysoko k obloze.

Daniel Konrád

Písně pestré jako sklíčka

Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz neboli TARA FUKI vydaly u Indies Scope Records své čtvrté album nazvané SENS, což v češtině znamená smysl. Vedle dvou skladeb se zpěvem beze slov tu je šest písní s polskými texty Doroty, v písni Pragnienia (Touhy) byly využity verše básníka Baczyňského, jehož další text slyšíme v Andreině úpravě v závěrečné Spiew do snu. Na skládání hudby se podílejí obě, stejně tak na zpěvu a hře na violoncella. Andrea navíc hraje na zvláštní perkusní nástroj zvaný hang a Dorka na melodicu, neboli klávesovou flétnu.
Rytmická a dynamická škála skladeb je velmi široká. Nejrazantněji působí píseň titulní nabízející text o snech, noci a tanci, a Kolorowe szkielka zpívající o barevných sklíčkách, barevných myšlenkách a barevných chvílích, kdy slova vyletují jako motýli. Protikladem k nim je bezeslovná píseň Tobě navozující atmosféru poklidnou, až meditativní. Druhá neotextovaná – Moment – je ukázkou náročné vokální improvizace místy s až orientálním nádechem. Ukázkou toho, jak působivá může být píseň postavená na jediném verši je Moje serduszko, zatímco Wiosenna piosenka za velmi střídmého doprovodu barvitě vypráví o přicházejícím jaru, pukání ledu a probouzení stromů. O tom, jak nepříjemné nám může být zrcadlo – a to nejen to skleněné – odrážející to, co o sobě raději nechceme vědět, zpívá píseň Zwierciadlo. Ukázkou textařského umění, výborného zhudebnění a citlivé aranže jsou Slowa, kde se v doprovodu ozve i zmíněná klávesová flétna. I pouhý doslovný překlad bez přebásnění svědčí o Dorčině básnickém cítění a stojí za přečtení: “Počkej, zamysli se/ uvidíš, jak ta slova/ zhasínají v prostoru/ protože vůbec nic, nic se neměni/ Ta slova mě nechtějí poslouchat/ kloužou z mých rtů a padají na zem/ Vystrašená se schovávají do kouta/ a vracejí se neznámo odkud.” A konečně píseň o zpívání do spánku vycházející z Baczyňského milostné poezie je opravdu krásným závěrem alba, protože svým vyzněním daleko překračuje rámec tvorby z ranku populární hudby.
Dorotu Barovou můžeme slyšet hrát a zpívat s různými seskupeními v Jazz Docku i dalších klubech, ovšem s Andreou žijící ve Francii se na českých pódiích potkáváme méně často. To byl jistě hlavní důvod toho, že na koncert Tara Fuki přišlo v pondělí 15.11. do Divadla Archa tak velké množství diváků. Ti byli svědky skvělého vystoupení, když hlavní dvojici občas doplňovali někteří hudebníci Vertigo Quintetu a kmotra křtěného alba Lenka Dusilová.

Ivan Kott